Záhada mumií z bažin: Oběti bohům nebo váleční zajatci

Přírodní mumifikace

Voda v rašeliništi neobsahuje téměř žádný kyslík, ale zato četné organické kyseliny. V takovém prostředí se nedaří hnilobným bakteriím, protože nemají podmínky k rozmnožování. Kromě toho rašelina odnímá z těla vodu, proto se zde mrtvá těla rozkládají velice pomalu jako mechy, trávy a dřeviny, vytvářející po několik století či tisíciletí stále větší rašelinové vrstvy. 

Tollundský muž

Během druhé světové války v době nedostatku energetických zdrojů se začala intenzivně těžit rašelina. Jaké bylo překvapení, když se při získávání rašeliny začala objevovat perfektně zachovalá těla zavražděných lidí jako by oběti zemřely před pár dny. S vzácnými mumiemi se zacházelo dost neprofesionálně, archeologové tehdy oceňovali spíše nálezy šperků a zbraní a těla byla často zničena. Většina lidí z rašelinišť nezemřela přirozenou smrtí. Mumie mají často na krku stopy po provazu, zlomené kosti nebo proraženou lebku.

To byl i případ Tollundského muže, kterého nalezli dva bratři při kopání rašeliny poblíž dánského města Tollund. Když spatřili malého skrčeného chlapce, mysleli si, že je to pohřešovaný kluk, který se před rokem ztratil ze školního výletu. To se však mýlili rovnou o dvě tisíciletí. Tento třicátník byl uškrcen koženým provazem, který měl omotaný kolem krku. Některé zdroje uvádí, že se stal jednou z obětí rituálu při oslavách zimního slunovratu. Muž byl uložen do nezvyklé polohy a měl zavřená ústa i oči. Obsah v žaludku odpovídal velkému množství obilovin, které mohly způsobit halucinace. Hlava Tollundského muže s replikou těla v původní poloze je dodnes k vidění v muzeu ve Silkeborgu. Jedná se o nejzachovalejší exemplář hlavy pravěkého člověka na světě.