Ten, kdo u sebe chybu nevidí, tak ji nenapraví. Co je pro jednoho chyba, pro druhého být nemusí
Když dva zažívají totéž, není to totéž
Stalo se vám někdy, že jste nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak si někdo může “něco takového dovolit”? Vás by přece podobný čin, myšlenka, nebo názor nikdy nenapadl. Jak je tedy možné, že ač vyrůstáme v jedné společnosti, zdá se naše vnímání světa a morálních zásad někdy diametrálně odlišné?
Každý vnímáme svět jinak
Odpověď je poměrně snadná. Jistou roli v tom, jak člověk sebe sám, své jednání a chování hodnotí, hraje výchova a prostředí, ve kterém vyrůstal. Člověk se zázemím úplné rodiny s příkladně nastavenými prioritami a výchovou, bude mít jistě do života jiný základ, než člověk vyrůstající v rodině, jejíž členové holdují v nezdravé míře například alkoholu. Další roli hraje jev zvaný sebereflexe. Tedy schopnost jedince zpětně kriticky hodnotit své počínání a myšlenkové pochody. Schopnost sebereflexe je však ovlivňována právě výše zmíněnými faktory. V takových chvílích velice záleží na síle osobnosti jedince, zda je schopen ze střípků a vzorců chování své sociální bubliny vyhodnotit, kde se nachází zdravá míra sebereflexe.
Své hodnoty utváříme my sami
Pokud narazíte na člověka bez sebereflexe, můžete si být jisti tím, že takový jedinec málokdy, pokud kdy vůbec, přizná, že by se mýlil, nebo že by pochybil. Jeho pravým opakem je pak člověk přehnaně sebekritický. Který sám sebe zpochybňuje i ve chvíli, kdy je nad slunce jasné, že je v právu.
Správná cesta existuje
Jak ale rozeznat, do jakého spektra sami spadáme. Jak odhadnout míru zdravé sebereflexe? Jak dosáhnout umění přiznat si vlastní omylnost? A kdy jsme ti, kteří se horem dolem omlouvají kvůli pochybám o sobě samých, nebo ve snaze se nikoho nedotknout? Možná by jen stačilo řídit se ve vztahu k ostatním i k sobě samým jednoduchým pořekadlem, “Čiň, co chceš, když neškodíš.”
- Autorský text