Neměla jsem ráda svoje tělo. Prý jsem byla hubená, mně to ale nestačilo
Kdy to všechno začalo
Jak už jsem naznačila, mám pocit, že jsem se už od mala s někým srovnávala. I když teď zpětně vím, že jsem rozhodně tlustá nebyla, tak v dobách prvního stupně datuji začátek všech problémů s mým tělem. Dlouho jsem si to nedokázala vysvětlit a až v pozdějším věku jsem pochopila, jak nezdravý tlak byl na mě doma vyvíjen. Abyste pochopili, když jsem v tom vyrůstala, nevnímala jsem to. Brala jsem apel na dobré známky, a výkony celkově, jako něco normálního a když do mého života vstoupil rozvod rodičů potřebovala jsem nad něčím mít kontrolu. Jídlo se zdála jako dobrá varianta, ale nevěděla jsem, co za peklo tím odstartuju!
Puberta vše jen zhoršila!
Začalo to nenápadně. Ostatně jaká puberťačka si nevyzkouší dietu? A já jsem nebyla výjimkou. Dieta se sešla s další modernější a doporučovanější dietou a jednoho dne na mě na váze koukalo číslo 42. Přišla jsem si hubená? Ne. A rozhodně jsem si nedokázala přiznat, že mám nějaký problém a už vůbec, že se ten problém jmenuje bulimie (za kterou stála v těsném závěsu anorexie). Ke všemu jsem ještě bydlela sama. Studovala jsem školu mimo bydliště a má matka, aby si nepřišla špatně, mi pronajímala menší garsonku. Když jsem přijela domů, vymlouvala jsem se na to, že mám hodně školy a málo prostoru na vaření. To stejné jsem používala na učitele, když už jsem se milostivě ve škole ukázala. Byla to samozřejmě jedna velká lež. Jídlo "milovala", akorát všechno končilo v záchodě. Nemohla jsem si pomoct.
Kamarádka mi zachránila život
Léta se přehoupla a já byla nucena kvůli velké absenci odejít ze školy a vrátit se domů. Vztah s matkou byl docela v pohodě, leccos jsme si vyříkaly, ale já jsem se dál nenáviděla. Na donucení lékařů jsem začala víc jíst a méně zvracet, ale zdravá jsem rozhodně nebyla. Nevěděla jsem, co se sebou a přišlo mi, že můj život nemá budoucnost. Naštěstí jsem navázala vztah s kamarádkou. Ze začátku jsem byla proti, byla jsem vskutku samotářská a nevadilo mi trávit čas sama se sebou. Nebo jsem si to myslela. Jako by mi nové kamarádství nalilo čerstvou krev do života. Měla jsem díky ní silnější vůli chodit k lékařům, starat se o sebe, a dokonce jsem se opět přihlásila do školy. Nikdy jí nepřestanu být vděčná, jak neochvějně při mně stála.
Díky terapii jsem na dobré cestě
Nacházíme se v současnosti, píše se rok 2023 a podle všech tabulek jsem štíhlá. I teď mám někde vzadu v hlavě podivný hlas a ten mi pořád říká, že mi to přece nemůže stačit. Věřím, že díky pravidelné terapii i tohoto posledního démona dokážu porazit. Nesmím usnout na vavřínech. A terapii? Tu bych doporučila všem. I když nemusíte řešit problémy světa, pořád jsou to vaše problémy a na těch záleží. Díky terapii jsem vyrostla a mám se snad ráda.
Článek se zakládá na příběhu zaslaného naší redakci. Redakce tento zaslaný text pouze upravuje, nezasahuje do jeho stylu a nemění význam. Jelikož chráníme soukromí našich čtenářů, neuvádíme originální jméno autora a změněna jsou i jména uvedená v článku. V případě, že se s námi chcete podělit o váš životní příběh nebo zkušenost, neváhejte a pošlete nám ho na e-mail: pribehy@fajntip.cz. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
- Autorský text