Leží doma, nejraději by nevytáhl paty z domu. Už nemám se svým partnerem nic společného

Láska na první pohled 

S Patrikem jsme se do sebe zamilovali, když nám bylo 22 let. Poznali jsme se na vysoké škole a byla to doslova láska na první pohled. Seznámili jsme se na akci, která oslavovala začátek semestru. Povídali jsme si celý večer a zjistili jsme, že toho máme mnoho společného. Seznamování pokračovalo ještě několik dalších dní, večerů a nocí. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit. Naši kamarádi nám říkali hrdličky a všichni byli přesvědčeni, že tato láska vydrží do smrti. Během studií jsme se snažili co nejvíce cestovat a poznávat svět. Na cestách jsme zažili nejen mnoho krásných nebo veselých chvil, ale také náročnější situace, které náš vztah ještě upevnily. Když nebyl zrovna čas na cestování, které jsme oba milovali, věnovali jsme se hodně sportu, který byl také naším společným koníčkem. Nikdy jsme se spolu nenudili a dokázali jsme si vždy užít každou společnou chvíli. 

Starosti běžného života 

Když jsme oba úspěšně dostudovali a našli si práci, přirozeně jsme se rozhodli pro společné bydlení. Samozřejmě se naskytla i otázka dítěte, ale rozhodli jsme se ještě nějakou dobu počkat, dokud si nerozjedeme alespoň trochu stabilní karieru a neušetříme potřebné peníze. Naše společné soužití se poměrně dost lišilo od předchozího života. Nezbývalo nám už tolik volného času na cestování a sport. Přesto jsme se snažili využít každou volnou chvíli a něco podniknout. I to se ale začalo časem nenápadně měnit. 

Dva cizí lidé 

Patrik začal chodit z práce unavený, a tak jsme čím dál častěji vyměňovali procházku nebo kolo za televizi a klidný večer doma. Ze začátku jsme alespoň občas chodili do kina, nebo na dobrou večeři spojenou s procházkou po městě. Časem ale byla Patrikovi milejší donáška jídla do domu, nebo domácí strava. Ta moje akční láska, kterou jsem poznala na vysoké škole byla na kilometry vzdálená tomuto Patrikovi, který ležel na gauči a tupě sledoval televizi. Myslela jsem, že náš vztah ničí stereotyp a že potřebujeme nějakou výraznou změnu. Nadhodila jsem tedy téma k diskuzi, a to miminko, o kterém jsme vždy snili. Když mě Patrik odbyl slovy "na to teď nemám čas ani energii" došlo mi, že naším problémem není stereotyp, ale lenost, která se u dříve aktivního Patrika objevila.

Najednou jsme neměli nic společného. Každý jsme žili v jiném světe a měli jsme naprosto odlišné koníčky a představy o budoucnosti. Dnes je nám 31 let a já stále toužím po dítěti a marně čekám, zda se z Patrika stane zase má stará láska. Snažila jsem se s ním o tom promluvit, ale většinou jsem se s úspěchem nesetkala. Vím ale, že pokud máme náš vztah zachránit a posunout se dál, budeme muset hledat společné řešení. Věřím, že naše láska je silná a tyto překážky společně překonáme. 

Článek se zakládá na příběhu zaslaného naší redakci. Redakce tento zaslaný text pouze upravuje, nezasahuje do jeho stylu a nemění význam. Jelikož chráníme soukromí našich čtenářů, neuvádíme originální jméno autora a změněna jsou i jména uvedená v článku. V případě, že se s námi chcete podělit o váš životní příběh nebo zkušenost, neváhejte a pošlete nám ho na e-mail: pribehy@fajntip.cz. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.