Barborky nechyběly v žádné domácnosti, kde byla svobodná dívka

Barborky nechyběly v žádné domácnosti, kde byla svobodná dívka
Svátek svaté Barbory, který připadá na 4. prosince, je spjatý s lidovými tradicemi a zvyky, jež mají své kořeny hluboko v naší kultuře. Svatá Barbora, jedna z čtrnácti svatých pomocníků, je od pradávna patronkou horníků, dělostřelců, stavitelů a dalších profesí spojených s nebezpečnými pracemi.
Obsah článku
  1. Barborky ve váze
  2. Barbory jako tajemné postavy

Dodnes si řada lidí domácnosti zdobí větvičkami z ovocných stromů a možná ani netuší, že legenda o svaté Barboře sahá až do třetího století a pochází ze země, která se dnes nazývá Turecko. Je samozřejmě spojená s vírou. Barbora se tajně nechala pokřtít a ani to, že ji pohanský otec Dioskuros před vírou zavíral do věže, nepomohlo. Za svou víru byla Barbora nakonec krutě mučená a popravu provedl její otec. Není nad dobré vztahy v rodině, že?

Mučení sv. Barbory
Mučení sv. Barbory | Zdroj: obraz Teodor Ilić Češljar / Public domain

Ale podle legendy se také traduje, že krutého otce ihned po popravě zabil blesk, což je v křesťanství interpretováno jako trest boží.

Barborky ve váze

Jedním z nejznámějších zvyků spojených se svátkem svaté Barbory je řezání větviček z ovocných stromů, známých jako „barborky“.

Mladé a svobodné dívky by měly 4. prosince zaběhnout do zahrady nebo do sadu a nařezat si pár větviček z ovocného stromu. Nejčastěji se pro tento účel řezaly větvičky z třešní, ale když nebyly zrovna po ruce, účel splnily třeba i ty z jabloně nebo ze švestky. Podle krajů měl „rituál“ různé odlišnosti. Někde se na větvičky chodilo za svítání, jindy zase až když se večer začalo stmívat. Někde dokonce dívky měly větvičky ze stromu ukousat, místo aby je řezaly.

Barborky se daly do vázy, někde do vlhké hlíny a zalévaly se vodou ze studánky. Někdy bylo třeba, aby vodu nosila dívka i několikrát za den od studánky v ústech. Větvičky musely být v teple a tak se často nechávaly ve chlévě, kde byla stálá teplota i v noci.

Pokud větvičky vykvetly do Štědrého dne, znamenalo to, že se dívka, která si větvičky nařezala, do roka vdá. Nic se nenechávalo náhodě a když šla celá vesnice na půlnoční mši, dívky si rozkvetlou větvičkou nazdobily oděv, čímž daly najevo, že hledají ženicha a svatbě nic nebrání.

Tradice barborek měla nejen estetický, ale i symbolický charakter. Kvetoucí větvička připomínala zázrak života a naději na nový začátek, což bylo důležité zejména v zimním období, kdy příroda zdánlivě spí.

Barbory jako tajemné postavy

V některých oblastech českého venkova, hlavně na horách, chodily na svátek svaté Barbory „Barborky“, tajemné ženské postavy oblečené do bílého, často s rouškou přes obličej. Barbory chodily od domu k domu, hlavně do domácností, kde byly děti. Poptaly se, zda byly děti hodné a podobně jako na Mikuláše, byly děti obdarovány drobným dárkem. Ty zlobivé symbolicky dostaly proutkem přes zadek. Barbory byly považované za ochránkyně domácností.

I když se některé zvyky spojené se svatou Barborou v moderní době vytrácejí, barborky jako vánoční dekorace zůstávají oblíbené. Tradice řezání větviček ožívá zejména na venkově, kde je stále vnímána jako připomínka spojení s přírodou a cyklem života.

Svátek svaté Barbory nám připomíná bohatství českých lidových tradic, propojení víry s přírodou a sílu naděje, která přetrvává i v nejtemnějších obdobích roku. Tato obyčejná tradice stále ukazuje, jak hluboce je naše kultura spjata s přírodou.

Zdroje článku: